Konec roku 2023 sice znamenal z pohledu vydávání kvalitních desek okurkovou sezónu, výjimku ale představuje hodně zajímavý návratový počin Bělorusů CHALLENGER DEEP. Po devíti letech od svého druhého alba "Irreversible" (2014) pustila skupina do světa novou desku a je škoda, že tento kousek trochu zapadl do předvánoční mlhy. Ono se totiž s jejich hudbou cosi stalo, oddechový čas jako by jim natlakovat adrenalin do žil, a to co se na dřívějších počinech zjevovalo jako trochu nesměle vykukující potenciál, se najednou sebevědomě rozmáchlo k úderu.

Skupina si svůj název CHALLENGER DEEP zřejmě nevybrala náhodou. Jméno nejhlubšího mořského místa v Mariánském příkopu jako by reprezentovalo i cíl hudebního snažení. Tlak a temnotu v oněch hlubinách, kterou si asi těžko dokážeme představit, se skupina do své hudby pokouší dostat jak v podobě vlastní hudební náplně, tak zvukem. První alba se dají chápat jen jako podařená snaha, ale již debut "Our Own Prisons" se převaloval v dusivých sludge a post metalových hlubinách. Něco ale stále chybělo. Druhé album "Irreversible" bylo značně tuhé a těžkopádné drama odkazující na počáteční fázi hrubé post hardcore scény, kdy se na světlo draly skupiny ISIS či CULT OF LUNA. Ale "III. The Path" už je mnohem dále, nabízí mnohotvárnější post metal, a byť je zde stále hodně patrný vliv zmíněných CULT OF LUNA, výraz skupiny získal plnější a barevnější formu. Velkou práci pak odvedla produkce a zvuk, pod masteringem je podepsán Brad Boatright. Zvuk se na nové desce posunul do moderních silových poloh, naštěstí bez přehnané přebuzenosti, takže se promyšleně rozvíjející hudební struktury neztrácí na řvavou dekadencí, ale podobají se silovým zvukovým vlnám, které se vrhají do posluchačova mozku.

Kromě temnoty, kterou skupina do své hudby koncepčně tlačila vždy, to na "III. The Path" nabralo silnou dynamiku. Je to především o razanci, se kterou se hrnou i ty pomalejší a valivější pasáže. Ale jakkoli se může zdát, že CHALLENGER DEEP nabrali brutalitu, gradují své hudební výbuchy do silových poloh a posluchače příliš nešetří, stále zůstávají v dobře strukturované a přehledné poloze, takže například při porovnání se stylově blízkými Litevci AORTES jsou stále celkem vlídní. Nepadají totiž tolik do sludge bahna a víc se v jejich hudbě prosazuje postmetalová plynulost a v podstatě i specifické melodie, které sice nejsou přívětivě hitové, ale pod rouškou silných riffů se převalují v pozadí a svou práci odvádí.

Syrově hrubý vokál sice nenabízí příliš variability, ve své přímočaré útočnosti je možná lehce monotónní, přesto má působivé zabarvení a plní přesně danou úlohu vypjatě emocionální vrstvy, která tak trochu otvírá vrátka do hardcore světa. V post hardcore poloze blízké zmíněným CULT OF LUNA to ostatně pánům hodně sluší. Zde dokáží vyladit silové riffy s proměnlivě se mísícími a rotujícími motivy, které roztáčí depresivní kolotoč. Na něj pak naskakují vlídnější vyhrávky a v přestávkách skupina mírní pocit nastupující závratě lehčími akustickými pasážemi. S nimi to naštěstí nepřehání a než se do nich stačíme zaposlouchat, už je tu další hutná vlna. Skladby tak neztrácí tlak a důraz, na který je celé album jednoznačně soustředěno.

CHALLENGER DEEP se po letech vrátili ve skvělé formě. Stvořili silné a výrazné album, kde si podává ruku agresivita s emocemi. Jen to načasování na 22. prosince a chybějící promo aktivity jsou atributy dost nešťastné. Prostě manažersky trochu nezvládnutý self release. Možná je za tím i fakt, že jako Bělorusové to v současné situaci mají trochu složitější, takže se dokonce snaží na bandcamp označovat za Litevce? Nevím, hodnotím hudbu, a ta je parádní.